Miluji recesi. Ale ne recesi pro recesi. Ale recesi, která vznikne ze spontánního bláznovství, okamžitého nápadu a chuti udělat si ze sebe trochu šprťouchle. Ale vážné šprťouchle, ne legrační. To je velký rozdíl mezi vážným a legračním šprťouchlem. Rozdíl je v tom, že při vážném šprťouchleti se šprťouchle šprťouchletem stalo s naprostou vážností a seriózností.
Tak mám najednou doma svítící svetr se soby, trpasličí pletenou čepici, brejle, které jsou kulaté jako oči mouchy, takže si v nich připadám jako moucha. A na jaře jsem si koupila růžovou mikinu s fotkou a nápisem Barbie.
Šla jsem si dnes ve své barbie mikině koupit make-up do mého oblíbeného kosmetického obchůdku v obchodním centru. Vzala jsem si tester, aby mi paní prodavačka našla podle toho mou barvu. Ona na to, že jsem jí to mohla říct rovnou u regálu, aby nemusela udělat tři kroky mezi pokladnou a regálem a regálem a pokladnou. Trochu jsem nechápala, protože by ty tři kroky musela udělat stejně.
Asi nemá svůj den, pomyslela jsem si, nebo je naštvaná. Třeba se doma pohádala s manželem, děti přinesly špatné známky, nebo někdo jí naboural auto. Všichni přece dobře známe, jak jsme někdy pitomí a nesnesitelní, když nemáme svůj den.
Jenže když se její podobné reakce opakovaly po každé mé upřímné a vytrvalé snaze o komunikaci a dialog, něco mi začalo vrtat hlavou. Něco mi v tom neštymovalo.
A jéje, došlo mi. Vždyť ona si paní prodavačka o mě myslí, že si myslím, že jsem Barbie. Jako ta z toho obrázku na mikině.
Tak asi moje šprťouchle zase šláplo vedle. Nebo možná jen prodavačka nepochopila mou existenční potřebu kamarádství se šprťouchlaty.
Ach, to naše lidství…
Erika Merjavá