O tom, čemu věřím a z čeho vycházím: myšlenky, inspirace, podněty
Velká pětka jako pět lidí, kteří mě na mé cestě nejvíc ovlivnili. Každý z nich jinak. Společně se potkávají v tom, co je pro mě dnes důležité: člověk, hra, tvořivost, svoboda, otevřenost, komunikace, dialog, objevování, zvídavost i síla vlastní vůle.
Ivan Vyskočil
Hra, Dialogické jednání, zpětná vazba a nehotovost
Ivan Vyskočil je pro mě zásadní především tím, že propojil divadlo, herectví a dramatickou tvorbu s každodenním životem. Hra pro něj není volnočasová aktivita ani prostředek k vytvoření „dobrého představení“. Je způsobem bytí, který člověku umožňuje zůstat živý, otevřený a v kontaktu se sebou i s druhými. Vyskočil mě přivedl k myšlence hry jako existenciálního principu člověka – ke schopnosti být v situaci, reagovat na to, co přichází, nevědět předem a nechat věci vznikat. Hrát si s nevěděním a chybou. S tím souvisí i jeho disciplína Dialogické jednání, která je pro mě důležitá jako způsob setkávání, dialogu a zpětné vazby založený na otevřenosti, zvědavosti a skutečném naslouchání. Blízký je mi také Vyskočilův smysl pro paradox a humor. Právě v paradoxu se často objeví něco pravdivého – něco, co bychom při příliš vážném a jednoznačném pohledu přehlédli. Ve své práci se snažím vytvářet prostor, kde člověk nemusí předem vědět, jaký má být. Ale spíše nechat se být. Člověk může zkoumat, co přichází, ptát se, hrát si, dělat chyby a objevovat, co se stane, když dovolí situaci skutečně vzniknout.
Martin Buber: JÁ-TY
Vztah JÁ-TY a dialog
Martin Buber je pro mě důležitý především svým pojetím vztahu. Vychází z toho, že člověk se nemůže skutečně poznat sám o sobě, ale teprve ve vztahu k druhému člověku. Rozlišuje mezi vztahem Já–Ono, v němž druhého člověka pozoruji, hodnotím a dělám z něj objekt, a vztahem Já–Ty, v němž se s druhým skutečně setkávám. Právě v tomto setkání může vzniknout dialog – prostor, kde se oba mohou ukázat takoví, jací jsou, a zároveň se o sobě něco nového dozvědět. To je blízké i mé práci. Věřím, že člověk roste a poznává sám sebe především ve vztahu, v bezpečném prostoru setkání, hry a dialogu. Nechci lidi formovat podle předem dané představy. Zajímá mě, co mezi lidmi vznikne, když dostanou prostor být sami sebou.
Eugen Fink
Hra jako způsob existence
Eugen Fink patří mezi výzamné filozofy, kteří se zabývali hrou jako základním fenoménem lidské existence. Ne jako volnočasovou aktivitou, ale jako něčím, co je hluboce spojeno s tím, jak člověk žije a jak ve světě je. Je mi blízká právě představa, že jsme ve hře. V tu chvíli život trochu ztrácí svou těžkost. Hra v sobě má lehkost, hravost, vášeň a živost, ale také chybu, nejistotu a možnost něco zkusit znovu. Nemusíme všechno dokonale zvládnout a podat bezchybný výkon. I chyba je součástí hry a tím i součástí existence. Tento pohled na hru se pro mě potkává s divadlem i se samotným životem. Připomíná mi, že život nemusíme jen „zvládat“. Můžeme v něm také hrát, tvořit, riskovat, mýlit se a být v něm naplno živí. Jako ve hře.
Tomáš Halík
Paradox, dialog, otevřenost a hledání
Tomáš Halík je pro mě člověkem dialogu, paradoxu a otevřenosti. Baví mě jeho schopnost vracet se znovu ke stejným otázkám a dívat se na ně pokaždé trochu jinak a hlouběji. Nemít hotovo. Neuzavírat věci jednoduchou odpovědí. Je mi blízká jeho snaha stavět mosty mezi lidmi, společenstvími a různými způsoby myšlení. Učit se od lidí, kteří vidí svět jinak než já, a nechat se jejich pohledem obohatit. Ne proto, abychom se na všem shodli, ale abychom lépe porozuměli sobě i druhému. Halík mě inspiruje také svou odvahou jít na hloubku. Vrací se k věcem, o kterých si myslíme, že je známe, a ptá se znovu. Co je ještě ve větší hloubce? Co když odpověď je ještě jinde? Je mi blízká jeho představa života jako otevřené otázky. Tajemství života není něco, co máme jednou provždy rozluštit. Je to něco, k čemu se můžeme celý život vracet, znovu se ptát, hledat a objevovat.
Jan Amos Komenský
Bez chtění není učení aneb jak zapálit oheň v člověku.
Jan Amos Komenský mě zajímá hlavně proto, že se dívá na to, jak člověka, a především dítě, přirozeně zapálit pro poznávání. Jak v něm probudit chuť učit se, aby se učení nestalo jen něčím, co „musí“, ale aby se v něm potkalo „musím“ s „já chci“. Komenský zdůrazňuje, že škola má být hrou. Ne ve smyslu pouhé zábavy, ale jako způsob, jak dítě vtáhnout do světa poznání. Ptá se, jak dítě nebo žáka zapálit, aby se něco skutečně naučil – aby učení nebylo vnější povinností, ale živou zkušeností. Právě v tom je mi blízký. Když se učení propojí s hrou, může se v něm objevit lehkost, zvědavost i radost. Člověk není poháněn tím, co musí, ale tím, co ho zajímá a k čemu má vnitřní vztah.
Mezi další inspirátory mého přístupu patří například C. G. Jung a jeho práce s imaginací a vnitřním světem člověka, Carl Rogers a jeho důraz na svobodu, přijetí a vztah jako prostor, v němž může člověk růst, Viktor Frankl a jeho psychologie založená na hledání smyslu, a G. K. Chesterton se svým smyslem pro paradox, humor a zdánlivou absurditu, i další myslitelé.