Tak jsem se vrátila ze silného dokumentu „Ještě nejsem, kým chci být“ o mezinárodně uznávané fotografce Libuši Jarcovjákové, která žila trochu vždy na okraji.
Malé funkcionalistické kino v Domě Radost blízko VŠE Praha, bývalý Dům odborových svazů, v 30. tých letech 20. století budova Všeobecného penzijního ústavu.
Dýchl na mě Berlín, tak jak jsem ho mohla poznat letos v září. Vše trochu jinak, ostřejší, prostor pro kladení otázek a nabourávání všeho, v čem se člověk zabydlel.
Miluji malá nenápadná kina. V Přítomnosti si sednete a lampičkou přivoláte obsluhu. Popíjíte drink na měkkých sedačkách nebo křeslech a díváte se.
To je další věc. Přímo dokument.
Někdy je vám nevolno, ptáte se proč, ty jo. Pak vás napadají otázky, kdo vlastně jste a kdo člověk, na kterého se díváte? Co ve vás jeho život rozechvívá?
Kde se nachází pravda o člověku a jeho životě? Žiju v pravdě, nebo vše je jen lež, iluze, a pouze si namlouvám, že je pravdou?
Být in a cool, takové to pěkné a uhlazené, nebo se pravda nachází na okraji? Je v spořádaném životě, jistotách? Ale co je jistota?
Kde se tedy nachází hranice? Existují nějaké? Nevím.
Jediné co vím, je pravda v momentu, kde zrovna jsem. Jaký krok dělám. a touha udělat ho co nejlíp, jak mohu v danou chvíli.
Marek Orko Vácha tomu říká soustředění na moment dalšího hmatu, skoku, při lezení na skálu. I kdyby ten hmat byl divný, je to tak a nic víc není.
Stojím jen já na úpatí skály, kterou chci zdolat, se svou urputnou snahou nebo potřebou o další skok na vrchol.
Okamžiky letí, mění se, jak jde čas. To, co byla před chvílí pravda, není už teď. Jsem jiný a jinde.
Proto možná i název filmu „Ještě nejsem, kým chci být.“
Protože fotografka zřejmě po svých zkušenostech ví, že teď co si myslí a kdo je, už nebude platné za hodinu, den, týden nebo měsíc.
Jdeme časem a měníme se. A život se skládá z malých okamžiků pravdy o nás.
Jediné, co jsem schopna říct po shlédnutí dokumentu je, že ještě nejsem tou, kým chci být, mohu nebo jednou budu.
Čeká mě další hmat a výskok. To je vše.
Erika Merjavá