Je ráno. Vůně a chuť ranní horké kávy…
Stojím u okna a dívám se na nebe. Bydlím na větrné hůrce na rozhraní oblaků a země. A mohu vidět vše.
Když se podívám nahoru… ticho, odrážející se podzimní slunce na střechách a věžičkách pražských domů. Jediné živé tvory jsou ptáci. Jak jim závidím jejich let.
Ničím nerušený klid. Jenom kostelní hodiny odbíjejí nebi rytmus, aby se nerozplynulo v bezčasovosti.
Jen o pár metrů níže, když se podívám dolů… auta, cinkání tramvají, chichotání pařmenů vracejících se z nočních barů a klubů.
Je nedělní ráno. Energie země je příjemná.
Když se však dostane do kola všedního dne a zapomene na klid nebe, mám strach. Ztrácím se v tom. Přestávám vidět a slyšet. Necítím vůně.
Ztrácím klid nebe a nevnímám energii země. Jen chaos.
V chaosu už nejsem nikdo. Je jen roztočené kolo výparů z aut, které mě vcucávají do mlhy.
Stačí tak málo, abych se vrátila zpátky – pohled nahoru – na věžičky starých domů, vrcholky útesů a skal, kopce, koruny stromů, slunce, oblaka, ptáky.
Jsem zpátky. Znovu začnu vidět, slyšet a cítit.
Zase uvidím zemi plnou zázraků.
Miluji energii země a klid nebe. Stačí jen když se někdy podívám zdola nahoru a vše je jinak.
Začínám chápat slova z Otčenáše: „…jako v nebi, tak i na zemi.“
Modlím se, abych cítila, jak na energii země padá klid nebe.
Erika Merjavá