„Dobré ráno,“ protáhl se Malý princ v posteli. „Dobré ráno,“ odvětila jsem, připravující kávu pro sebe a čaj pro Malého prince. „Jak jsi se vyspal?“ opatrně jsem se zeptala. „Ne moc dobře. Ale chci se omluvit za včerejšek. Jak jsem tě přepadl a taky byl neomalený.“ Pohlédl na mě s velkýma upřímnýma očima plnýma pochybností a otázek. „Neomalený? Nemyslím. Bylo to krásné být s tebou. I když.“ „I když co?“ zeptal se Malý princ. „I když jsi byl neomalený.“ Začali jsme se smát. „Pojď, dáme si snídani. Co bys rád? Dáš si čaj? A můžeme spolu dál promlouvat.“ „Promlouvat?“ zeptal se Malý princ. „Jó, promlouvat. Vést rozhovor, jak jsi chtěl.“ „Jenže já jsem unavený a musím zmizet. Vrátím se zas večer a pak zapálíš svíčku.“ „Ty mě opustíš?“ s hrůzou a plná pochybností jsem se zeptala Malého prince. Začala jsem si zvykat na jeho umanutost. „Musím pryč, objevovat a učit se. A až se zas něco naučím, přijdu. Večer. Přes den se toho dá moc naučit. A musím se učit.“ „Ty mě opustíš?“ Malý princ neodpověděl. Tak jsem dodala: „Ty mě opustíš.“
Jen co to dopověděl, Malý princ zmizel, jak mizí vítr nebo skončí déšť. Prostě ho nebylo. Zůstala jen vůně, kterou po sobě zanechal. Cítila jsem se osamocena, zrazena. Ztratila jsem Malého prince, který odešel bůhvíkde a nevím, zda se vrátí. Slíbil to. Ale jistotu nemám. Jen čekání. Musím čekat a naučit se čekat. Až přijde, zase z ničeho nic, s odhodláním a bude se mě ptát nebo vyprávět. Vlastně vůbec mi nevadila jeho urputnost a netrpělivost. Bylo v ní totiž něco, co mě k němu táhlo. Pravda. On byl pravda, řekla jsem si. Tolik mi chyběl v průběhu dne. Cokoliv jsem dělala, myslela jsem na něj. Bylo mi ho najednou strašně líto. Bála jsem se o něj. Nechtěla jsem o něj přijít. Byl můj a nebyl můj.
Byla noc a šla jsem spát. Dívala jsem se na hodiny, zda třeba je už čas, kdy přijde. Nic. Bylo půl dvanácté.
„Ahoj,“ objevil se Malý princ, když jsem se rozhodla jít spát a uklidit špinavé nádobí.
Byla jsem tak šťastná, že ho vidím.
Ani jsem si nemyslela, že přijdeš, že tě ještě někdy uvidím.
Ty si myslíš, že bych mohl nepřijít? Zradit své děti?
Ne, to ne. Já nevím… Často pochybuju. Často lidi něco řeknou a pak to není. Tak…
Ale já nejsem dospělý. Nerozumím tomu, jak oni jednají, co říkají.
Uviděl v mých očích stesk a touhu. Ale nevěděl, co si s tím počít. Byl zmatený a rozrušený, tak jsem pokračovala. A zapla diktafon, protože jsem věděla, že to tak chce.
Čemu rozumíš?
Rozumím dětem.
Co jsou děti?
Začal se smát.
Děti, děti.
Skotačil po ložničce a volal: „Děti, děti.“
Co děláš?
Nevím. Hraju si se slovem děti. Já tomu taky nerozumím. Rozumím jenom jejich srdci.
Víš, co mě štve? Že se často dospělí dětem vysmívají.
Malý princ zvážněl.
Jak se může někdo vysmívat dětem? Nechápu. Pak se ale vysmívají sobě.
Jak to?
Jsme děti.
Všichni?
Všichni. Všichni. Všichni.
Dál skotačil po ložničce Malý princ.
Budu ti dávat slova a ty mi řekneš, co si pod tím představuješ, jo?
Tak jo.
Už je zapnutý diktafon.
Takže se to nahrává? Ty jo, já budu slavnej. Jako John Lennon.
To budeš. Já to totiž vydám, zveřejním.
Hm. A můžu vymyslet název?
Když chceš. Tak jo, pojďme na to. Chtěl si říct včera něco dětem. Už nechceš? Připadá mi, že tvoje netrpělivost a urputnost za den nějak vymizela. Už nejsi tak posedlý jako včera.
Hm, asi jo. Nevím, nemám potřebu teď. Přemýšlel jsem totiž přes den a říkal si, že nechci děti poučovat. Že je to blbý.
Proč?
A proč ne?
Ale ty jsi přece nechtěl poučovat, ale něco jim říct. Třeba nějakou radu.
Nechci. Nemám chuť.
Ach jo, s tebou je to těžký. Jednou mě téměř nenecháš spát, že se bojíš o mé děti, a podruhé nemáš co říct.
Člověk, když má moc čeho říct, neví vlastně co říct. Nic ho nenapadá, protože chce říct vše.
Dobře. Tak začneme říkat slova a začneš vysvětlovat význam. OK?
Ok. Ale hlavně ne už lásku, ok?
OK. Obraz.
Ty jo. Tebe teď trápí obrazy, co?
No poď, mluv.
Začínáš být netrpělivá ty. Dobře, obraz. Hm. Krása. Barvy. Podání ruky. Laskavost. Všimni si, neříkám slovo láska.
Proč laskavost a ne láska?
Protože láska se nedá vynutit, ale laskavý může být každý. I když někoho nemáš rád, můžeš být k němu laskavý.
Hm. To je moudré.
Hm. To vím. Já jsem moudrý.
Hlavně si moc o sobě myslíš.
No, myslím. A to je špatně?
Ani ne, pokud to o sobě víš.
A kdybych to o sobě nevěděl, tak je to špatně?
Začínáš se ptát ty a chceš ode mě odpovědi. Ale já je nemám.
Ale máš. Každý má odpovědi na otázky.
Jenže, to mě právě štve. Každý si myslí, že má odpovědi na vše. Lidi jsou strašně nafoukaní a hloupí.
Lidi možná jo, ale malí princové ne.
(Smích.) To je hezké. Malí princové ne. A jaký je rozdíl mezi malými princi a lidmi?
No přece, že malí princové jsou pořád děti a lidi jsou už dospělí.
Malí princové nejsou lidi?
Ty jsi ale nechápavá a chytáš mě za slovo. Dobře, tak nejsou.
Pojďme na druhé slovo. Hloubka.
Hluboký les, Hluboká propast.
Ne, myslím hloubka.
Hloubka srdce.
Ne čeho? Ale co?
Jenže ty jsi mi dala slovo a já odpovídám, jak umím. Jinak odpovídat neumím. Hloubka mě vždy vede k čemu. Nemohu vysvětlit hloubku jen samotnou.
Promiň, Malý princi. Odmlčela jsem se pod tíhou problémů ze dne, které mě najednou pohltily v celé své urputnosti a síle. Věděla jsem, že moje snaha je pouze faleš. Snaha. Pouhá snaha.
Zmizel jsi. Ale myslím na tebe každou chvíli. Kdy se vrátíš?
Ale já jsem tady. Byl jsem tady celou dobu. Celý den, vedle tebe. Jen ty jsi se vzdálila. Mám o tebe strach.
„Já taky,“ špitla jsem a zakryla si oči bílým papírovým ubrouskem. Nechtěla jsem, aby Malý princ viděl, jak mi vlhnou oči a stéká mi slza po pravém líci. Chtěla jsem před ním vypadat silně, aby nic nepoznal. Neviděl moji křehkost a smutek z tíhy dnešního dne.
Smutek z čeho?
Cože?
Ptám se, smutek z čeho?
Ze všeho. Je toho příliš…
Chtěla jsem něco říct, ale nevěděla jsem co. Nechtěla jsem jít dál, do hloubek vlastního smutku.
Smutná z čeho?
Nenechal se odbýt Malý princ. „Musíš mi to více vysvětlit. Nejsem moc chytrý.“ „Ó, to není pravda,“ odpověděla jsem mu a snažila jsem se vyloudit úsměv na tváři.
Lidi jsou zmatení. Neřekla bych zlí. Ale zmatení. Jako bych nenacházela s nimi potřebnou niť. Je chyba ve mně?
Vše se obrátilo. Už jsem nevěděla, kdo se ptá a kdo odpovídá. Už jsem nevedla rozhovor já. Nebyla jsem toho schopna. Byla jsem příliš smutná a zmatená. Jenže Malý princ se nedal, nepřistoupil na moji hru. Chtěl o mně vědět víc, pochopit, proč jsem smutná, v čem to je. Jenže já sama jsem nevěděla proč, jen jsem věděla, že moje duše pláče a je roztrhaná na tolik částí, že nevím, jak je následně slepím, aby byla tou duší jako předtím. Radostnou a celou. S nadějí.
Ano, jakoby jsem ztrácela naději.
„Víš, co?“ navrhl Malý princ. „Nebudeš se ptát ty. Budu se ptát já a ty budeš odpovídat.“
Ok. Domluveno.
Z čeho máš strach?
Ze sebe, z lidí, z budoucnosti, z rozdělení. Ze lži. Že ztratím vše, čemu a komu jsem dosud věřila.
Čemu jsi věřila?
Lásce. Lidem. Blízkým. Přátelům. Dětem.
Nevěříš dětem?
V to jediné věřím, ale mám pocit, že jsou málo. Že jsou slabé, že nedokážou…
Chyběla mi správná odpověď. Nebyla jsem schopna ji zformulovat. Neuměla jsem popsat, co nedokážou. Jenže Malý princ je Malý princ. Ten se prostě nikdy nenechá odbýt. Chce vědět vše, aby mu nic nezůstalo utajeno. Chtěl se učit a pochopit. Jenže já jsem to nedokázala. Odpovědět mu a jít s ním, abych mu dokázala popsat svůj smutek.
Ještě jednou. V co tedy věříš?
Věřím v lásku.
Zopakovala jsem.
Věřím v děti.
Dodala jsem.
V jejich čistotu, že mě zachrání. Že mě semknou ve svých dlaních, aby se tam nedostalo nic, co nemá. Aby mě nezahltila temnota.
Ó, to ne. Neboj se.
Zašeptal Malý princ. „Když jsem s tebou, nikdy se to nestane.“
Odešla jsem do koupelny. Potřebovala jsem jít na toaletu, stokrát si přemítala, co mu potřebuji říct. Že si to musím pamatovat. A když jsem se vrátila, byla jsem prázdná. Bez ničeho. Nenapadalo mě nic, ale pocit zůstal. Nějaký zvláštní smutek a strach.
Neboj se.
Pohladil mě po vlasech Malý princ. Nikdy se neboj. Když…
Pokračoval Malý princ, ale já jsem to už neslyšela. Nořila jsem se do vlastních úvah a představ. Malý princ se změnil. Najednou nebyl netrpělivý, ale plný soucitu a pochopení. Chtěl mi pomoct. Díval se na mě velkýma tmavě hnědýma očima a usmíval se něžným soucitným úsměvem. „Víš, chci, abys se tentokrát ptal ty. Budeš se mnou vést rozhovor? Prosím, jen dnešní den, večer…“ „Ó, ale ano, samozřejmě.“ „Sedni si, přinesu ti čaj. Jaký máš rád? Heřmánkový? Přinesu ti heřmánkový čaj.“
Jakoby malým kouzlem zavoněl heřmánek a med. Celou místnost pohltila vůně a já úlevou vydechla.
Vyprávěj mi pohádku, prosím.
Tak jo. Byla jednou jedna malá holčička. Byla to moje kamarádka. Měla červené vlasy a bílé nehty.
Bílé nehty?
Prosím, nepřerušuj mě. Bílé nehty. Tak bílé, že se v nich zračil celý svět. Byla téměř průhledná. Viděl jsem všechny její kostičky, jak se ohýbají, hrají si nebo hrozí. Byly tak malinké, že bych si je klidně vzal do pusy. Drobounké, malé, průhledné. A v těch průhledných kostičkách jsem viděl bílý dům. Byl jako z pohádky. Malé stavení. A ten byl taky průhledný. Takže bylo vidět dovnitř. Žila tam bílá paní. Celá průhledná. Měla červené zářící srdce. Jen to srdce nebylo průhledné. Zvětšovalo se a zmenšovalo v rytmu. A jak se pohybovalo její srdce, pohybovala se v tom rytmu i ta paní a celý průhledný domek a pak i průhledné kostičky té malé holčičky. Neviděl jsem nic, jen zářící srdce a viděl jsem pohyb.
Bylo to na nějaké tvé planetě?
Má otázka Malého prince rozesmála.
Ne, bylo to tady pod peřinou. Pod tvojí peřinou je ten krásný bílý dům.
Odkryl jsem peřinu, jenže jsem nic neviděla. Jen bílé prostěradlo, ale pocítila jsem teplo.
Cítíš teplo? To je teplo sálající z toho srdce té bílé průhledné paní. To teplo nikdy nezmizí. Zkus se zachumlat do peřiny. Cítíš to teplo?
Zakryla jsem se peřinou. Úplně celá a pocítila jsem horkost.
Vidíš? A teď zkus odkrýt peřinu.
Odkryla jsem peřinu a začaly mi studět nohy.
Je mi zima.
Řekla jsem úplně odkrytá, pozorujíc Malého prince, který seděl vedle mě tak maličký, jako v první noc. A přitom byl tak velikánský, tak silný, až jsem se toho lekla. Rychle jsem vzala peřinu a schoulila se do klubíčka.
Miluji tě. Miluji tě.
Musíš říct ještě po třetí Miluji tě. Pak to platí.
Opáčil Malý princ.
Miluji tě.
Tak a už je vše v pořádku. Dobrou noc.
Schoulil se ke mně Malý princ, položil si hlavu na mé rameno a v objetí jsme spolu usínali.
Je mi dobře.
Pozvolna jsem vyslovovala svými rty poslední slova této noci, kdy jsem byla pozvolna unášena nočními představami a sny. A usínajíc jsem pokračovala v pohádce Malého prince.
Ta bílá paní s červeným srdcem měla krásného motýlka, který ve dne lítal a v noci usínal. A ten bílý motýlek jí dával sílu. Byla to síla té paní. Když uletěl pryč, bílá paní zůstávala sama, ale když přilétl, svými velkými bílými křídly ji objal a ona se cítila v bezpečí a byla silnou velkou bílou paní se zářícím červeným srdcem.
Erika Merjavá