Tak mě učili v dětství – sobota je den úklidu a neděle den odpočinku. Sice jsem se tomu dost dlouho
pubertuózně bránila a rebelantsky odmítala, ale po včerejšku už chci starosvětsky dodržovat a užívat
si krásy prachobyčejných rituálů denního a týdenního režimu. Se vším všudy.
Pozn.: Dnes v neděli, jsem se oblékla do svých nejlepších svátečních šatů,
pozorně a s velikou láskou jsem je vybrala, a vyrazila, jako každou neděli,
na mši do kostela. Po mši, plna duchovního povzbuzení, jsem si správně
uvědomila, že je načase nasytit i tělo a zajít si na opravdový nedělní oběd.
Skončila jsem v delikátní Indické restauraci.
Za nepříliš malou úplatu jsem si dala výtečné indické jídlo, i když mi to
stáhlo i zítřejší finanční obnos, ale co…dnes je dnes.
A dnes je den pro mě opečovávací…
Jak k tomu došlo…
Včera byla sobota a já se dala do úklidu. Řekla jsem si: dvě hoďky max. a bude hotovo. Jenže jak jsem
se jala uklízet, dívala se kolem, s hrůzou jsem zjistila, že všechny věci sténají pod vrstvou prachu,
nezájmu, neopečovávaní, lhostejnosti. Pomalu jsem brala do ruky každou věc zvlášť, oslovovala je, a
ony mi vyprávěly hororové příběhy mé lhostejnosti a nelásky k nim. Nezapomněly mi připomenout
svojí historii, kde a kdy jsme se poprvé setkaly. Asi proto, aby mě pěkně vytrestaly a v otevřených
ranách se trošku podloubaly. Se slzami v očích jsem se jim omluvila, setřela prach, nebo umyla vodou,
poskládala, či přežehlila a spořádaně vložila do skříně se slibem, že víckrát se to už nestane.
Jak jsem napravovala zanedbanou péči o věci kolem, přemýšlela jsem, zda věci mají duši. Ale pokud
ne, pokračovala jsem v úvahách, pokud a zřejmě skutečně ne, tak se staly výtvorem lidí pro lidi, aby
krášlily, ulehčily, osvobodily, splnily, naučily, potěšily, přiměly… A naší povinností je jim to odplatit,
poděkovat jim svým zájmem o ně, o každičkou jednu věc, která nás obklopuje. Martin Buber,
fenomenální židovský myslitel a mystik, o tom všem napsal své stěžejní dílo Já-Ty. O světě dialogu:
pokud chceme radostně žít a bytostně vnímat svojí existenci ve všem, nemůžeme k věcem
přistupovat jako k ONU, protože pak nám k TOMU chybí vztah, vše je prázdné a sami sebe
pozdvihujeme nad ONO (no ano, snad jsme víc než rukavice nebo kolo, ale to kolo i rukavice sdílí s
námi nějaký čas a prostor, jsou pro nás k něčemu, slouží nám a je na nás, abychom si toho vážili).
Pokud cokoliv oslovíme TY, najednou se dostáváme do světa vztahů. Vše k nám promlouvá, z
bezejmenného se stává jasně pojmenované, které je součástí našeho života.
Po sobotním úklidu jsem si řekla, že budu věci více opečovávat, že se chci stát součástí světa vztahu
Já-Ty. Věci, které předtím bolestně a smutně sténaly mojí lhostejností a odtažitým vztahem Já-Ono,
se najednou svojí čistotou a mým zájmem o ně, radostně rozzářily a celou svojí existencí jásaly a
děkovaly.
A jako je sobota den úklidu a opečovávaní o Ty, je neděle den odpočinku, kdy člověk se má nechat s
radostí opečovávat. Po celém týdnu starostí a zájmu o Ty, si bezesporu zaslouží nechat se být, rochnit
se ve věcech, které miluje. Potkávat přátelé, v klidu si hovět, vnímat vůně a chutě, dívat se na mraky,
sednout si do zakouřené čtyřky a dát si několik půllitrů Plzně. Jednoduše proto, aby pak celý týden
nesténal pod vrstvou prachu a nezájmu, neopečovávaní.
Jde o to, říkala jsem si dnes ráno, aby vše, každičký den, byl vztahový, se vším a s každým. Klidně si
jako největší blázen budu s věcmi povídat. Pak totiž věřím, že najednou uslyšíme a uvidíme zázraky
kolem nás, za věcí, která pro nás byla jen běžným a samozřejmým ONO, uzříme celou historii a život
Ty.
Naše babičky a dědečkové to snad uměli, my už možná méně. Svět vztahu Já-Ty je nám vzdálenější, spíše
nás zajímá svět vztahu Já-Ono – jak Ono mohu posoudit, odsoudit, využít, jaký mám z něj prospěch. Ale
cítím v kostech, že čas vztahů už klepe na dveře a oslovuje nás: Hele, Ty… A pak se člověku otevře
jiný jasnější pohled, protože vše kolem něj bude radostně jásat v úctyhodné vzájemné péči.
Erika Merjavá