Sedím v biografu. Čtyři lidi přede mnou a bílá stěna. Stojí vlevo ode mě. V uniformě.
Dívá se na mě. Tvrdý výraz. Sedím s rukama na kolenou. Můj pohled vysává bílá zeď.
Z hrudníku slyším ohlušující plechovou hudbu. Zesilující chaos k nevydržení. Chci si zacpat uši. Nevydržím to.
Prásk. Někoho uhodil. Bojím se. Proč mám strach? Z čeho?
Ticho. Nepříjemné pohlcující ticho. Nemůžu dýchat. Strach. Blíží se ke mně.
Cítím krev. Odpornou vůni krve. Dívá se na mě. Chci se něco zeptat. Ztuhla mi ústa. Svaly se proměnily v šutr.
Přede mnou bílá stěna. Tma. Oči bolí. Sedím v biografu. Obrazy. Nevidím nic. Bílo a tma. Střídá se.
Klepu se zimou. Nebo to není zima? Zase jeho pohled. Mrazivý pohled moci.
Proč? Co jsem udělala? Nepamatuji se. Chci se ho na to zeptat. Bojím se. Chci pryč. Odporné kino. Musím sedět.
Popcorn. A k tomu colu. Co nejsladší. Potřebuji cukr. Co nejvíce cukru.
Nohy nahoru na sedadlo přede mnou, abych cítila, že žiju. Klepu se. Je mi zima. Snad si to nevšimne. Udeřil by a rány od něj bolí.
Rozhlížím se kolem. Výdech. Vstávám. Beru si kabát.
Je mi teplo.
Zbyla z něj uniforma. Bezduchá. Pyšně vytvarovaná na dávno mrtvém dřevě.
Smrt. Já žiju. Ty ne.
Zbyly ti jen knoflíky a pendrek, stejně bezduchý jako jsi ty. K čemu ti to je? He? Na mrtvolné figuríně na dřevěném podstavci?
Jen zbytečně strašíš děti. Ne, už ani to nedovedeš. Jsi mrtev.
Já žiju.
Zbyl jen jakýsi neurčitý pocit z tvého kdysi mrazivého pohledu.
Odcházím. Jdu si dát horké kafe. Na tebe si už nevzpomenu. Nikdy.
Jsi totiž mrtev. Já ne.
Jakmile zavřu za sebou dveře, nezbyde z tebe už ani ta uniforma, ani ten pocit z tvého chladu. Nic.
Zavřu dveře.
Ucítím vůni jara a sluneční paprsky se něžně dotýkají mé kůže. Vůně horké silné kávy.
Žiju.
Sbohem.
Erika Merjavá