23.11.2019
Film Tenkrát v Hollywoodu od Quentina Tarantina.
Moc chci o tom něco napsat, ale přijde mi, že dochází slova a nevím vlastně co. Je to skvělý film.
Vůbec nevím, v čem. Určitém nadhledu a humoru. Vlastně jsem si připadala, jako bych hlavní hrdiny znala odjakživa. Jako bych byla nejlepší kamarádkou Pitta a Di Capria, tedy Cliffa a Ricka. Vlastně ani ne, ale fakt spíše Brada a Lea a sdílela s nimi jejich svět.
Přišlo mi to celé blízko, tak blízko, že jsem ani nevěřila, že je to film. Ano, v kumštu to byl film, ale v postavách. Byli tak autentičtí, že místo hvězd to pro mě byli lidi, kterým vidím do jejich pokojíčků a je mi s nimi strašně dobře.
Nevím, možná to bylo Imaxem. A tím, že to plátno, zvuk vás pohltí, vcucne.
Po filmu jsme si s paní, která vypadala něco jako směs Sharon Tate a hipíků z filmu, povídaly. Byla tam se svými syny. Sdělovaly jsme si na toaletách své zážitky. Smály jsme se.
To se mi po filmu v kině nikdy nestalo, že bych s někým cizím tak lidsky a upřímně sdílela svoje pocity a myslím, že ona taky. Zřejmě to bylo tím filmem, co v nás otevřel. Blízkost, touhu po sdílení.
Nic velkého se tam nedělo, ale byl tam člověk celý. Ve své jednoduchosti, lidskosti a blízkosti.
Dlouho jsem takový film neviděla. Nehrál si na nic, nevyvyšoval se intelektuálně, prostě byl…
A závěr? Novináři po premiéře měli zakázáno sdělovat konec filmu. Tedy ne zakázáno, ale Tarantinem doporučeno. Úplně chápu.
Erika Merjavá