Dojem nejde popsat, vy-slovit. Dojem je hluboko v srdci. Možná proto miluji impresionismus. Je daleko od dat a faktů, chladného uvažování a počítání. Mohu ho pouze vyzpívat, vytančit, vyrvat ze sebe a nechat letět. Kus duše, která se dotýká ráje.
Pocit, že není nic nemožné, že mohu prozkoumat svými křídly vše co je nad a pod, nejhlouběji v útrobách země i nejvýše v oblacích, ve všech zákoutích nekonečna. Takto jsem se cítila na imerzivní výstavě impresionistů Bylo nebylo, Van Gogh, Monet, Renoir.
Zážitkové, umění je v současné době velmi moderní. Snad proto že naše duše potřebuje splynout, aby se dostala z neklidného bloudění. Nemůže spočinout v pokoji než duše nenajde srdce.
Pohled dítěte, který pojímá celou naší bytost. Jako když před zamilovaným klukem stojí jeho holka. Dívá se, vnímá jí každou svojí buňkou, fascinuje jí, nemůže odtrhnout oči a nejraději by jí celou polapil, obejmul, splynul s ní. Neřeší proč, prostě je to tak a všechny argumenty jsou v čudu. Prostě jí miluje.
Pamatuji, že jeden teolog mi řekl, že víra a teologie jsou diametrálně odlišné věci. Víra je právě jako ten kluk před kterým stojí jeho milovaná. A teologie jako pitva, když se kluk snaží svoji holku rozřezat a najít důvod, proč jí miluje. Řeže její krásu, pídí se, zkoumá, ale odpověď nenachází.
Schopnost dívat se na svět očima dítěte, Malého prince, probouzí srdce a se srdcem člověčinu. Bez člověčiny je těžké být přímým účastníkem života. Můžeme sklouznout k pouhému pozorování, kdy se nacházíme mimo dění – pouze ve faktech, úsudcích, posudcích a hodnoceních. Rozřezáni, rozpitveni na malé kousky, z kterých je cítit pouze chlad a pach mrtvého těla.
Řežeme na kousky a pitváme podstatu a pravdu, lásku a smysl. Ale jak se dá láska, smysl, pravda rozpitvat a rozřezat? Dá se jen pojmout, nechat se jí polapit, obklopit. Obrátit zpátky k pravdě, vnitřku, prožívání, k pohledu z nejhlubšího vnitra, duše, vnitřní pravdy.
Zážitkové umění probouzí srdce člověka, otevírá ho jeho člověčenství a znovu navrací pohled dítěte.
Erika Merjavá