Píšu o tom, co mě zajímá, podněcuje nebo se mě hluboce dotkne. Často stačí myšlenka, rozhovor s mladým člověkem, zkušenost z mé práce, ze setkání s lidmi, kteří ve mně něco otevřou nebo něčím ve mně otřesou.
Píšu rychle. Ve chvíli, kdy mám myšlenku, sednu si k počítači a píšu. Kdybych to neudělala hned, myšlenka by se ztratila a většinou se už nevrátí.
Někdy nemám o čem psát. A tak to nechávám zase až na moment, kdy mě myšlenka pojme a píše mnou a já se stávám pouhým svědkem svého psaní.
Psaní je pro mě exprese, kdy mohu dát vše, co ve mně vnitřně pracuje nebo mě rozechvívá, do slov a vět.
Nepíšu na zakázku. Ani si nehraji s literárním žánrem nebo stylem. Spíše pojmenovávám realitu, kterou vidím kolem sebe. Takovou, jaká je a jak jí vnímám.
Některé texty jsou více fabulační, především divadelní scénáře, imaginární rozhovory, ale je to spíše výjimka.
Více mě baví realitu pojmenovávat. Tak jako vše v mém životě a práci.